Nebyl by to ten správný pátý prosinec, kdyby se naší školou neprohnala čertiska za doprovodu andělů a Mikuláše. Chlupáči řádili po chodbách a dávali o sobě vědět, aby sáhli do svědomí těm, jejichž jména se objevila nebo mohla v budoucnu objevit ve velké knize hříchů. A nebylo jich málo. Však také kniha něco vážila. Vylekané tváře, pár slziček dětí v mateřské školce, sliby, básničky, písničky a domluva od Mikuláše, obměkčily vyslance z pekel a čerti tak nakonec odešli s nepořízenou. Vůně právě upečené sekané je pak vtáhla do školní kuchyně a kotel bramborového salátu jim rozezpíval jejich hladová břicha. A paní kuchařky? Byly rády, že se ani na ně nezapomnělo a jedna z nich samou radostí zazpívala pěkně po čertovsku J. Kdepak, ani tady čerti nepochodili. Zkusili štěstí ještě na radnici, zkontrolovali, zdali pan starosta dobře hospodaří a pak už spěchali s prázdným pytlem zpátky do pekla, aby jim nevyhaslo pod kotlem. Tak zase za rok, děti. Čert prý nikdy nespí. Kdoví.
Mgr. Kateřina Vejrostová
